Píšu ti..

9. června 2014 v 20:23 | Anette |  Anette píše ...
Milý Sebastiane,
nevím zda-li si na mě pamatuješ, ale to jsem já ta střeštěná holka z jižních Čech. Potkali jsme se 23.7.2011 na "Písáku" kousek za Pardubicemi, když se váš volejbalový míč dokutálel k mojí dece, kde jsem si zrovna četla knihu. Zaklapla jsem knihu, ladně jsem se zvedla a vydala jsem se s míčem naproti neznámé osobě. Nijak jsi mě z počátku nezaujal. Normálně vysoký chlapec, s pokožkou barvící se dozlatova a tmavými vlasy. Jednu věc jsem na tobě obdivovala hned ze začátku. A to byl tvůj nádherný úsměv, se kterým jsi jen tak ledabyle prohodil: "Děkuji ti." na chvílí jsi se odmlčel a pak jsi dodal: "Nechceš se k nám připojit? Jeden nám chybí." V hlavě se mi honily ještě myšlenky o posledních událostech v knížce a nechtěla jsem jít. I přesto se moje nohy vydaly s tebou k volejbalovému hřišti.

Za těch 5 dní, co jsme trávili společně s tvými kamarády i osamotě jsi se pro mě stal osobou, na kterou jsem nikdy nechtěla zapomenout a myslím, že i ty jsi to cítil stejně. Po pár hodinách, co jsme spolu strávili jsem měla pocit, že tě znám jako svoje boty, druhý den už jsi mi připadal jako nejlepší kamarád možná právě proto, že jsem žádného dobrého kamaráda neměla. No a třetí den si mi připadal jako kdyby jsi byl můj bratr. A tohle všechno se podle mě nedá jen tak zapomenout, proto ti píši.


Zajímalo by mě jestli si pamatuješ naše večerní koupání při svitu měsíce a hvězd jen tak na "adama". Brzké vstávání jen proto aby jsme si mohli sednout na vyvýšeninu u rybníka, kde jsme pozorovali vycházející slunce a do syta snídali. Natož ty chvíle vzájemného povídání o životě, o tom co by jsme chtěli dělat či o naprosto všedních věcech jako je pečení buchet, funkce elektrického motoru či pletení. Chybí mi naše slavné surfování-nesurfování po absolutně klidné vodě. Jak jsme se u toho nasmáli. Hra aktivit uprostřed pláže, kde na tebe ostaní osoby koukají jak na debily. Nejvíc mě mrzí, že nemáme žádnou společnou fotku, kterou bych mohla mít jako památku.

Proč jen musím na naše poslední hodiny vzpomínat ve zlém. Proč jen jsem dostala tak pozdě večer chuť si jít zaběhat a ty jsi mi to nevymluvil a s radostí se přidal ke mně? Proč jen musel ten chlap řídit opilý? Proč, proč, proč to jsou otázky, kterými jsem se mořila takovou dobu a nedaly mi spát. V prostřed noci jsem se budila s křikem a pláčem. Doktor ani léky nepomáhaly jen čas mi přinesl o trochu klidnější spaní a už se mi nezdá jak nás smetlo auto a jak jsem tě chytla za ruku a držela tě do poslední chvíle. Cítím jen tu neutichající bolest v srdci, že zrovna já jsem přežila a ty ne. Ikdyž ty jsi měl milující rodinu a přátele, kteří po tobě zůstali zarmouceni. Po mě by nezůstal nikdo a i přesto osud rozhodl takto.

Tento dopis Ti píši můj milovaný Sebe tam nahoru do nebe aby jsi věděl, že nikdy nezapomenu na ty chvíle, co jsme spolu prožili, že jsi mi dal to nejlepší, co jsi za tu cvhíli mohl a nikdy ti za to nepřestanu být vděčná. Tohle je můj způsob jak se s tebou rozloučit, protože už jsem na to konečně připravená, ikdyž srdce při tom stále bolí a slzy tečou proudem.

Mám tě ráda a nikdy nezapomenu.
Sbohem Bashi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama